Jak a čím správně krmit psa - 1.část

Trochu teorie na začátek. Autorkou je MVDr. Eva Štercová, Ph.D.

Správná výživa psů je oblíbené a mezi chovateli často diskutované téma. Názory na to, jak psa krmit co nejlépe, nejsou jednotné a často bývají ovlivněny různými polopravdami a nepodloženými fámami, které se šíří zejména na internetu. Ani knihy o výživě psů, které jsou k dostání na našem trhu, většinou nepodávají příliš objektivní informace o skutečných potřebách psů, protože se jedná buď o literaturu podporující zájmy výrobců průmyslových krmiv, nebo o publikace psané laickými autory, které nevychází z odborných znalostí o fyziologii trávení a potřebě živin.

 

Je pes masožravec nebo všežravec?

Tohle je velmi častá otázka, na kterou není jednoznačná odpověď. Pes patří svým biologickým zařazením mezi masožravce a tomu odpovídá i stavba jeho trávicího traktu. Jeho zuby jsou typické zuby masožravce, přizpůsobené k trhání živočišných tkání a ne ke žvýkání rostlinných pletiv. Trávicí trakt je ve srovnání s býložravci i pravými všežravci (např. prase) poměrně krátký a málo objemný. Jeho nejobjemnější částí je žaludek, který dokáže pojmout naráz velké množství potravy. Žaludeční šťáva má díky vysokému obsahu kyseliny chlorovodíkové nízkou hodnotu pH, což usnadňuje trávení bílkovin a napomáhá při ochraně před patogenními bakteriemi, které se mohou nacházet v potravě. Střevo psa je mnohem kratší než u pravých všežravců, zvláště tlusté střevo je velmi krátké a jednoduché, slepé střevo je zakrnělé a nefunkční. Ve slinách psů se na rozdíl od člověka nenachází enzym (amyláza, ptyalin), který štěpí rostlinný škrob. Tato skutečnost pravděpodobně vedla k naprosto mylné domněnce, že pes nedokáže dobře trávit škrob a jiné sacharidy. To ale zdaleka není pravda. Pes sice netráví sacharidy v dutině ústní, ale v počátečním úseku tenkého střeva se u něj vylučuje účinná pankreatická amyláza, enzym produkovaný slinivkou břišní, který dokáže škrob rozštěpit. Stejně tak se u něj ve střevní šťávě nachází maltáza, sacharáza a další enzymy, které tráví štěpné produkty škrobu a jednodušší sacharidy, jako je řepný cukr (sacharóza). Poslední výzkumy dokonce ukazují, že právě schopnost trávit efektivně škrob a jiné sacharidy byla jedním z klíčových znaků, který urychlil proces domestikace a oddělil psa od vlka. 

Počátkem roku 2013 vydal mezinárodní vědecký časopis Nature práci kolektivu vedeného švédským evolučním genetikem Erikem Axelssonem, která uvedla, že v genomu psa a vlka se nachází odlišné oblasti, které kódují produkci amylázy a maltázy, dvou klíčových enzymů při trávení škrobu. Pes má ve srovnání s vlkem několikanásobně vyšší aktivitu genů kódujících oba enzymy. Schopnost trávit rostlinné složky se ukázala v raném prvopočátku domestikace jako výhodná, protože takoví jedinci dokázali lépe využívat zbytky lidské potravy. Ve světle těchto nových vědeckých poznatků je zřejmé, že trávení psa a vlka je odlišné, domácí pes už zdaleka není vlk. Potravní potřeby psů jsou sice v některých ohledech podobné jako u vlků, byly ale formovány jejich dlouhodobým vztahem s lidmi. Ve srovnání se svými divokými předky mají psi slabší čelisti, menší zuby a delší střevo. V žádném případě psi nepatří mezi tzv. pravé masožravce, kam řadíme kočky nebo fretky. To mimo jiné znamená, že mají plně funkční metabolismus sacharidů, podobně jako všežravci. Také mohou využívat některé rostlinné zdroje esenciálních látek, např. rostlinný betakaroten, který umí na rozdíl od koček přeměnit na aktivní vitamín A. Nejsou tedy životně závislí na příjmu živočišné potravy, i když je pro ně prospěšná.

Z výše uvedeného vyplývá, že pes, ačkoliv je svým původem a stavbou těla masožravec, dokáže vedle živočišné potravy velmi dobře trávit a využít také potravu rostlinnou, pokud je upravená do podoby pro něj stravitelné. Proto z hlediska výživy může být považován za všežravce, i když jeho schopnost zpracovávat rostlinné složky je přece jen menší než u člověka nebo prasete. Dnešní domácí pes se nachází na hranici někde mezi masožravci a všežravci a můžeme ho tedy považovat za všežravého masožravce (nebo snad masožravého všežravce?). V požadavcích na zastoupení živočišných a rostlinných krmiv v potravě mohou být mezi psy rozdíly, a to jak mezi jednotlivými plemeny, tak i individuální. Některá plemena i někteří jednotlivci jsou přirozeně více masožraví, jiným lépe vyhovuje vyšší zastoupení rostlinných složek. Psi jsou také velmi přizpůsobiví, proto mohou přežívat a někdy dokonce i dobře prosperovat na široké škále různých způsobů krmení, od vegetariánských diet až po výhradně masitou stravu. Ani jeden z těchto extrémů však nepředstavuje optimální způsob výživy psů, ten můžeme hledat spíš někde uprostřed. 

 
Potřeba základních živin

Pes potřebuje přijímat v krmné dávce vyvážený poměr bílkovin, tuků a sacharidů, které mu slouží jako zdroj energie a základní stavební látky. Kromě toho musí z krmiva získávat esenciální živiny, které jsou pro něj životně důležité, ale nedokáže si je sám vyrobit v dostatečném množství. U psa je těchto esenciálních živin asi 37 a patří k nim kromě minerálních látek a vitamínů také esenciální aminokyseliny z bílkovin a esenciální mastné kyseliny z tuků. Celkový obsah energie v krmné dávce, ať už se skládá z domácích surovin nebo z průmyslových krmiv, by měl být rozložený tak, aby kolem 30 % celkové energie pocházelo z bílkovin, 30 – 60 % z tuků a 10 – 40 % ze sacharidů. U člověka se pro srovnání doporučuje 10 – 20 % celkové energie z bílkovin, kolem 30 % z tuků a 50 – 60 % ze sacharidů. Denní doporučený příjem bílkovin pro dospělého člověka je kolem 1 g/kg hmotnosti, u psa většího plemene je to cca 1,5 – 3 g/kg, u menších psů 2 – 4 g/kg. Z toho vyplývá, že navzdory dlouhodobému soužití má pes přece jen odlišné požadavky na výživu než člověk. Pes potřebuje více bílkovin a tuků a méně sacharidů, poměr živočišných a rostlinných bílkovin by měl být u psa 2 : 1, zatímco u člověka se doporučuje 1 : 2.

Bílkoviny (proteiny) jsou základní stavební látky, ze kterých se skládá každý živočišný organismus. Pro psy mají rozhodující význam bílkoviny živočišného původu, které jsou dobře stravitelné a obsahují potřebné esenciální aminokyseliny. Rostlinné bílkoviny jsou hůře stravitelné a nejsou biologicky plnohodnotné. Jaké je optimální množství bílkovin v krmivech pro psy, je často diskutovaná otázka. Potřeba bílkovin závisí na řadě faktorů, zejména na jejich kvalitě, stravitelnosti, obsahu aminokyselin a také na energetické hodnotě krmiva. Obecně platí, že čím kvalitnější bílkoviny jsou, tím jich stačí méně, protože dokáží lépe pokrýt potřebu aminokyselin. Standardy AAFCO, které jsou závazné pro americké výrobce krmiv, udávají jako minimální potřebné množství proteinu 18 % v sušině krmiva pro dospělé psy a 22 % pro rostoucí psy. Horní hranice pro bílkoviny není určená. Dnes už se všeobecně ví, že psi dokáží velmi dobře tolerovat i více než 30 % bílkovin v sušině. Existují vědecké studie, které prokázaly, že vysokoproteinová strava u psů nepoškozuje ledviny, pokud obsahuje kvalitní bílkoviny. Ani u starších zvířat není vhodné příjem bílkovin příliš omezovat. V žádném případě by se neměl jejich příjem snižovat u obézních psů, pro které je naopak vyšší obsah bílkovin prospěšný a při redukci váhy podporuje zachování svalové hmoty. Na druhou stranu, extrémně vysoký příjem bílkovin (nad 50 %) je nežádoucí, protože zbytečně zatěžuje metabolismus jater a ledvin.

Tuky jsou pro psy hlavním a nejbohatším zdrojem energie. Patří k nejlépe stravitelným živinám, jejich stravitelnost se pohybuje přes 90 %. Lépe využitelné jsou pro psy živočišné tuky než rostlinné oleje. Obsah tuku v krmivu rozhoduje o jeho energetické hodnotě, protože ve srovnání s bílkovinami a sacharidy mají více než dvojnásobné množství energie. Kromě toho tuky poskytují zdroj esenciálních mastných kyselin z řady omega 3 a omega 6 a umožňují využití vitamínů rozpustných v tucích (A, D, E, K). Zvyšují také chutnost krmiva. Minimální doporučené množství tuku je 5,5 % ze sušiny krmiva u dospělých psů a 8,5 % u rostoucích psů. Obvykle bývá jeho úroveň v krmivech vyšší, u pracovních a chovných zvířat se pohybuje v rozmezí 10 – 30 %. Nedostatek tuku se projeví v první řadě na stavu kůže a srsti. Psi mívají suchou, šupinatou kůži a hrubou, nelesklou srst, bývají ve zhoršené výživné kondici. Větší množství tuků může u citlivějších psů vyvolat průjem. Nadbytek tuku také nepříznivě ovlivňuje využitelnost některých živin (bílkovin, jódu a vitamínu B1 - thiaminu). Náhlé zvýšení příjmu tuku bez předchozího návyku může podráždit slinivku, dlouhodobý nadbytek spojený s nedostatečnou pohybovou aktivitou vede k rozvoji obezity. I když psi dokáží snést vyšší dávky tuku než lidé, nadbytek je pro ně také škodlivý. Na rozdíl od bílkovin jsou pro tuky stanovené i maximální přípustné hodnoty. Normy potřeby živin pro psy a kočky NRC (2006) stanoví pro tuky maximální bezpečný limit 70 % z celkové energie a 33 % ze sušiny krmiva. Výjimku představují velmi intenzivně zatěžovaní pracovní psi, u kterých bývá někdy obsah tuku v krmné dávce vyšší. Na takto extrémní množství se ale pes musí postupně navyknout a musí mít k tomu odpovídající fyzickou zátěž. 

Sacharidy nejsou pro psy zcela nezbytné, protože umí účinně využívat aminokyseliny z bílkovin pro syntézu glukózy v játrech. Žádné z oficiálních norem potřeby živin neuvádí potřebu sacharidů. To ale neznamená, že sacharidy nehrají ve výživě psů žádnou roli. Obsah přiměřeného množství sacharidů v krmivu je pro psa z řady důvodů výhodný. Jsou rychlým zdrojem energie a pomáhají psům (na rozdíl od koček) významně šetřit bílkoviny. V krmné dávce také pomáhají naředit příliš vysokou koncentraci bílkovin a tuků. Jejich metabolické zpracování je jednodušší než u bílkovin a dochází při něm k menšímu zatížení jater a ledvin. Trávení sacharidů v tenkém střevě pak představuje menší zátěž na slinivku než trávení velkého množství tuků a bílkovin. Vyšší potřeba sacharidů je u březích a kojících fen, které mají zvýšené nároky na přísun glukózy pro syntézu mléčného cukru. Dnes už je vědeckými studiemi prokázané, že i tyto feny se obejdou bez sacharidů, pokud mají v krmné dávce dostatečné množství proteinů (45 - 50 %). Otázka je, jestli je takto vysoká hladina proteinů pro ně prospěšnější než přiměřená dávka sacharidů. Pes by měl mít v krmné dávce optimálně 10 - 40 % využitelných sacharidů (cukry, škrob) z celkového obsahu energie, jejich množství by nemělo přesáhnout 50 %. Nadbytek sacharidů může vést ke vzniku obezity a přispívá k rozvoji diabetu. Sacharidy v nadměrném množství mohou také způsobovat trávicí problémy a zvýšenou plynatost. Nejvýznamnějším sacharidem je škrob, obsažený v obilovinách, luštěninách a hlízách některých rostlin (brambory, batáty, maniok). Zatímco jednoduché cukry, jako je glukóza nebo sacharóza, dokáží psi trávit syrové, škrob je nutné pro dobrou stravitelnost tepelně upravit. Vařením nebo jinou tepelnou úpravou (např. extruzí při výrobě granulí) dochází k rozrušení škrobových zrn, škrob bobtná a mazovatí (želatinizuje). Postupně se rozkládá na nižší sacharidy, dextriny, které jsou dobře stravitelné a mají sladší chuť. Konečným produktem rozkladu škrobu je sladový cukr, maltóza, který se štěpí v tenkém střevě enzymem maltázou na glukózu. Na základě experimentálních výsledků je prokázáno, že vařený škrob je 2 - 12krát lépe stravitelný než syrový.   

Vláknina zahrnuje strukturální sacharidy, které se nacházejí v buněčných stěnách rostlinných buněk a představují základní stavební látky rostlin. Vláknina se netráví trávicími enzymy, mohou ji rozštěpit pouze bakterie, které se nacházejí v trávicím traktu. Psi mají krátké tlusté střevo a populace bakterií štěpících vlákninu u nich není příliš početná, proto mohou fermentovat vlákninu pouze omezeně. Vláknina se dělí na rozpustnou a nerozpustnou. Rozpustná vláknina (např. pektiny z řepy a některých druhů ovoce) je rychle fermentována za vzniku těkavých mastných kyselin. Ty slouží jako zdroj energie pro střevní buňky a podporují absorpci vody a elektrolytů z tlustého střeva. Rozpustná vláknina váže vodu ve střevě, zvětšuje objem výkalů a změkčuje je. Vysoké dávky rozpustné vlákniny mohou u psa vyvolat nadýmání a průjem. V přiměřeném množství má ale příznivý vliv na střevní sliznici a podporuje obnovu jejích buněk. Nerozpustná vláknina (obalové vrstvy obilného zrna, různé druhy zeleniny) se fermentuje středně až pomalu, stimuluje pohyb střev a podílí se na formování výkalů a na jejich zahuštění. Potřeba vlákniny není u psů stanovená, proto je možné setkat se i s názorem, že je pro psa vlastně zbytečná. Ve skutečnosti ale vláknina ve vhodné formě a množství (obvykle 2 – 5 % v sušině krmiva) významně přispívá ke správné funkci a zdraví střev. Naproti tomu nadbytek vlákniny snižuje stravitelnost živin a také vstřebávání některých minerálních látek a vitamínů, což může vést k jejich deficitu.

Nejprodávanější značky