16.8.2017

Jak a čím správně krmit psa - 6.část

Hlavní zásady bezpečného zkrmování syrového masa:

1) používat syrové pouze maso, které prošlo veterinární kontrolou

2) nezkrmovat syrovou zvěřinu, především divoká prasata, a raději ani vepřové maso, je lepší tepelně upravit také některé druhy ryb

3) při manipulaci se syrovým masem dodržovat přísnou hygienu – maso držet odděleně od jiných potravin, používat na ně speciální nádoby, prkýnka, nože, apod., před i po každé manipulaci s ním si důkladně umýt ruce teplou vodou a mýdlem, dbát na to, aby voda uvolněná z masa  neznečistila jiné potraviny nebo nádobí

4) rozmrazovat maso pozvolna v chladném prostředí, nejlépe v chladničce (omezí se tím další růst bakterií), rozmražené maso uchovávat v chladničce a co nejrychleji spotřebovat

5) používat syrové hluboce přemražené maso spíš než maso čerstvé, přemražení zabrání výskytu některých nebezpečných parazitů

6) veškeré zbytky z misek okamžitě odstranit

7) dodržovat běžné zásady hygieny i při kontaktu se zvířaty krmenými syrovým masem

 

 

Složky domácí krmné dávky

Maso a vnitřnosti   

Libové maso obsahuje v průměru 70 – 76 % vody, 20 – 22 % bílkovin a 2 – 10 % tuku. Energetická hodnota je vždy závislá hlavně na obsahu tuku, který se může velmi lišit podle druhu a protučnělosti zvířete, i podle části jatečného těla, odkud maso pochází. Maso je zdrojem vysoce kvalitních bílkovin, které mají velmi dobrou stravitelnost. Má vysoký obsah fosforu a nízký obsah vápníku (poměr vápníku a fosforu se pohybuje v rozmezí 1 : 15 až 1 : 26) a také jódu. Červená masa (hovězí, koňské, zvěřina, o něco méně jehněčí, vepřové, husí, kachní) jsou velmi dobrým zdrojem železa, bílá masa (kuřecí, krůtí, králičí) ho obsahují poměrně málo. Z vitamínů maso poskytuje některé vitamíny skupiny B, vitamínů A a D je v něm ale velmi málo. Maso zdravých zvířat je možné psům zkrmovat syrové nebo vařené. Vařením ztrácí část své výživné hodnoty (denaturace bílkovin, ztráta enzymů a některých vitamínů), proto by se maso pro psy nemělo vařit příliš dlouho. Při vaření se ale zvyšuje stravitelnost vazivových bílkovin (kolagenu). Maso by nemělo být nikdy jedinou součástí potravy, především kvůli nevyváženému poměru vápníku a fosforu, ale i kvůli nedostatku některých vitamínů a stopových prvků a kvůli nadbytku bílkovin a často i tuku. Denní potřebu bílkovin u dospělého psa dostatečně pokryje 10 – 20 g masa na kg hmotnosti.

Vnitřnosti jsou kvalitním zdrojem živin, musí se ale zkrmovat opatrně, v menším množství. Některé mají příliš vysoký obsah kolagenu, jiné mohou obsahovat rezidua léčiv a další cizorodé látky. Také mají většinou projímavý účinek. Jednotlivé vnitřnosti se liší svým složením a výživnou hodnotou. Mezi nejkvalitnější patří srdce, jehož výživná hodnota odpovídá masu. Velmi kvalitní jsou i játra a ledviny, které poskytují plnohodnotné bílkoviny, minerální látky a vitamíny, včetně vitamínů A a D. Současně je u nich ale také nejvyšší riziko výskytu reziduí cizorodých chemických látek, které mohou pocházet z vnějšího prostředí, z krmiv nebo z léčiv podávaných hospodářským zvířatům. U jater je třeba dávat pozor i na možnost předávkování vitamínu A. Slezina má dobrou výživnou hodnotu, ale snadno může způsobit vznik průjmu. Často používané a oblíbené hovězí nebo vepřové hrtany mohou být nebezpečné, pokud obsahují zbytky štítné žlázy. Jsou známé případy patologicky zvýšené funkce štítné žlázy v důsledku konzumace masa z hlavy a hrtanů. K vnitřnostem s průměrnou výživnou hodnotou patří hovězí předžaludky, vemena, žaludky a dělohy. Neprané předžaludky (dršťky) jsou současně zdrojem natrávených rostlinných zbytků. Vemeno má jako jedno z mála lépe vyrovnaný poměr vápníku a fosforu, mívá ale také vysoký obsah tuku a působí projímavě. Plíce mají nízkou výživnou hodnotu a do krmiva se přidávají hlavně pro zasycení. Celkové množství vnitřností by mělo tvořit asi 5 – 15 % z celkové krmné dávky.

 

Kosti   

Kosti jsou diskutovanou a značně kontroverzní součástí krmné dávky. Zastánci komerčních krmiv i mnozí veterinární lékaři důrazně varují před jakýmkoliv podáváním kostí. Příznivci syrové stravy naopak považují kosti za nezbytnou součást krmné dávky pro psa. Tvrdí, že syrové kosti jsou bezpečné, protože se neštěpí v trávicím traktu, na rozdíl od tepelně upravených kostí, tj. vařených nebo pečených. Tohle je ale jen část pravdy. Syrová kost je měkčí, pružnější a její štěpiny jsou méně nebezpečné než u vařených kostí. Ale není pravda, že se syrové kosti neštěpí vůbec a že jsou zcela bezpečné. I ze syrových kostí mohou vznikat nebezpečné úlomky, které mohou za určitých okolností poškodit sliznici trávicího traktu nebo dokonce protrhnout jeho stěnu. Stejně tak může syrová kost ucpat trávicí trakt a způsobit jeho neprůchodnost. Ve skutečnosti není tak nebetyčný rozdíl v bezpečnosti syrových a vařených kostí, jak si někteří chovatelé představují. Pořád ale platí, že vařené (pečené) kosti do psí misky nepatří, pokud se nejedná o vyloženě měkké části, které lze rozdrtit i rukou. Syrové kosti je možné podávat, pokud se dodrží určitá bezpečnostní opatření.

Kosti z mladých zvířat bývají měkčí a tedy méně rizikové. Nebezpečné mohou být kosti ze zvěřiny, králíků a starší drůbeže. Je třeba dávat pozor i na kosti malých rozměrů (např. obratle, drobné kůstky z vepřových nožiček), které pes může spolknout celé, a může dojít až k udušení nebo ucpání jícnu. Psům, kteří mají nánosy zubního kamene a problémy s dásněmi, by se neměly dávat tvrdé kosti na kousání v naději, že se tím tento stav zlepší. V důsledku narušeného upevnění zubů v dásních může snadno dojít k jejich vylomení nebo k ulomení části zubu. Nejbezpečnější variantou je podávání mletých kostí, které jsou i lépe stravitelné. Mají sice menší vliv na hygienu ústní dutiny, ale zase se zde eliminuje riziko poranění trávicího traktu nebo zubů. Mleté kosti jsou vhodné především pro velmi malé psy, starší psy, psy s onemocněním chrupu nebo takové, kteří mají sklony potravu hltat bez kousání. Ani mletých kostí se však nesmí dávat příliš velké množství, protože mohou snadno způsobit zácpu.  

 

Nebezpečí úlomků kostí  

Psi jsou před poraněním trávicího traktu úlomky kostí do jisté míry chráněni, ale tato ochrana není absolutní. Trávicí trakt masožravců má mohutně vyvinutou podslizniční svalovinu a při průchodu ostrého předmětu zde funguje tzv. jehlový reflex. Svalovina se prudce smrští, předmět otočí a zabrání jeho průniku skrz stěnu střeva či žaludku. Na tuto ochranu nelze ale spoléhat bezvýhradně, zvláště u psů, kteří nejsou na příjem kostí navyklí. Je známo, že u psů krmených výhradně komerčními krmivy, kteří vůbec nepřijdou do styku s kostmi, reflex postupně vyhasíná. Potom je nutné považovat krmení kostí za vysoce rizikové. U zvířat, kterým podávání kostí nečiní problémy, ale není třeba se jim zcela vyhýbat. Důležitý je zejména postupný návyk psa na příjem kostí. Při navykání je dobré začínat s menšími dávkami a s měkkými, jemnými kostmi, které je možné pro větší bezpečnost ze začátku potlouct paličkou. Nejlepší je krmit kosti hodně obalené masem nebo dohromady s dalšími složkami potravy, které umožní jejich bezpečnější průchod trávicím traktem. Kosti by se měly kombinovat s krmivy, která mají mírný projímavý účinek (např. vnitřnosti, vemeno).

Velké kosti telecí nebo hovězí, eventuálně vepřové ze spolehlivého zdroje, mohou sloužit jako zdroj zábavy, posilují žvýkací svaly a přispívají k čištění chrupu. Není ale dobré nechat s nimi psa bez dozoru, majitel by měl psa s kostí sledovat a zavčas odebrat, pokud by hrozilo riziko spolknutí většího kusu. Příznivý vliv syrových kostí na zdraví zubů je v současné době uznáván i odbornou veřejností, podle názoru veterinárních asociací ve Velké Británii a Austrálii by měly být syrové masité kosti podávány psům minimálně třikrát týdně pro zachování zdraví ústní dutiny.

 

Výživová hodnota kostí

Výživná hodnota samotných kostí (bez masa a pojiva) je poměrně nízká. Jejich hlavním přínosem je vysoký obsah minerálních látek, zejména vápníku a fosforu. Kost je tvořená z 65 – 70 % anorganickými látkami a z 30 – 35 % organickými látkami. Podíl anorganické složky se s věkem zvyšuje, proto jsou kosti mladých zvířat měkčí a pružnější, ze starších zvířat naopak tvrdší a křehčí. Anorganická složka obsahuje zejména sloučeniny vápníku a fosforu, většinu z nich tvoří hydroxyapatit, sloučenina tří molekul fosforečnanu vápenatého a jedné molekuly hydroxidu vápenatého. Kromě hydroxyapatitu, který představuje 83 - 88 % anorganické složky kosti, je zde obsažen i uhličitan vápenatý (asi 10 %), fosforečnan hořečnatý (1 %) a fluorid vápenatý (0,3 %). Organická složka je tvořena z 95 % kolagenem. Z dalších organických látek se zde nachází glykosaminoglykany, proteoglykany a glykoproteiny. Velké duté kosti obsahují kostní dřeň (tzv. morek). Ta má vysokou výživnou hodnotu a je tvořena převážně tukem a krevními buňkami. Kosti patří k orgánům, ve kterých se výrazně kumulují cizorodé toxické látky, s nimiž přijde zvíře během svého života do styku. Jedná se především o těžké kovy (olovo), radioaktivní látky (stroncium-90) a fluoridy. Větší riziko je u kostí starších zvířat a u zvířat pocházejících ze zamořených oblastí nebo konzumujících kontaminované krmivo a vodu.

 

Poměr vápníku a fosforu v kostech

Tento poměr je přibližně 2 : 1 ve prospěch vápníku, jsou tedy vhodným doplňkem k masu. Problém je ale v tom, zda pes dokáže vápník a fosfor obsažený v kostech skutečně využít. Jejich stravitelnost může kolísat v závislosti na druhu kostí i na schopnosti psa je zpracovat. Neexistuje žádná vědecká studie, která by jednoznačně stanovila využitelnost vápníku a fosforu z kostí. Proto není vždy dobré spoléhat na kosti jako na jediný zdroj vápníku, zejména v případech, kdy je jeho zvýšená potřeba (období růstu nebo kojení štěňat). Pro dospělého psa většinou stačí jako zdroj vápníku cca 10 % kostí (počítáno bez masa a kůže) z celkové hmotnosti krmné dávky, u rostoucích psů je to asi 15 – 20 %, vždy je ale třeba zvážit i jejich využitelnost. Vhodnost podávaného množství kostí lze vyhodnotit na základě konzistence a barvy výkalů. Pokud mají výkaly psa bílou barvu nebo se v nich dokonce nachází úlomky nestrávených kostí, svědčí to o nadbytečném množství kostí nebo o jejich nízké stravitelnosti. U psů, kteří mají opakované problémy s trávením kostí, je třeba kosti zcela vysadit a nahradit je vhodným minerálním doplňkem s obsahem vápníku.

 

Ryby    

Ryby se dělí podle původu na mořské a sladkovodní, podle obsahu tuku na tučné a bílé.  Mezi tučné ryby se řadí sledi, makrely, tuňák, losos a pstruh, mezi bílé počítáme tresky, platýze a plotice. Rybí maso je lehce stravitelné, je výborným zdrojem esenciálních aminokyselin, vitamínů a důležitých mikroprvků. Tučné ryby obsahují vitamíny A a D, mořské ryby jsou dobrým zdrojem jódu. Rybí tuk poskytuje množství nenasycených mastných kyselin z řady omega 3, které působí příznivě na kůži a srst. Sladkovodní ryby je vhodnější tepelně upravit, protože mohou obsahovat některé parazity a také enzym thiaminázu, který rozkládá vitamín B1. Thiamináza je obsažená především v kaprovitých rybách, ale byla zjištěna i v některých mořských rybách (makrely, sledi). Thiaminázu neobsahují lososovité ryby (losos, pstruh) a tresky, ale i některé dravé sladkovodní ryby (štika). Účinek thiaminázy (deficit vitamínu B1) se projeví až při konzumaci většího množství ryb, pokud se dávají syrové ryby jen příležitostně, není potřeba se ho obávat. Ryby je nutné zbavit dlouhých a ostrých kostí, drobné a jemné kosti psům obvykle nevadí. Ryby podávané s kostmi obsahují vyvážený poměr vápníku a fosforu. I když jsou ryby velmi dobrým zdrojem řady cenných látek, neměly by se podávat příliš často. Rozhodně nelze doporučit dlouhodobé krmení výhradně rybami, protože bývají v dnešní době často kontaminované těžkými kovy, především rtutí, různými pesticidy a dalšími toxickými látkami. Z tohoto důvodu je vhodné zařazovat je do krmné dávky maximálně dvakrát do týdne.

 

Vejce

Vejce jsou dobrým zdrojem železa, bílkovin, riboflavinu (vitamín B2), kyseliny listové, vitamínu B12 a vitamínů A a D. Žloutek obsahuje velké množství tuku a vitamíny A a D, bílek je bohatý zejména na bílkoviny. Vaječná bílkovina má velmi vysokou biologickou hodnotu. Vaječná skořápka je přírodním zdrojem vápníku (obsahuje 34 - 39 % vápníku) a na rozdíl od kostí neobsahuje fosfor. Před použitím je vhodné ji tepelně upravit (např. vysušením v troubě), kvůli likvidaci patogenních bakterií (salmonel), a jemně rozemlet na prášek. Pokud se podává skořápka celá nebo v hrubších kouscích, může poranit trávicí trakt a vápník z ní je špatně využitelný. Syrový bílek obsahuje avidin, látku, která brání využití biotinu (vitamín H). Problém se ovšem projeví až při konzumaci většího množství syrových vajec. Syrový bílek je ale také poměrně špatně stravitelný, proto je vhodnější ho povařit. Žloutek je možné dávat syrový i vařený.

 

Mléčné výrobky  

Mléčné výrobky jsou zdrojem kvalitních bílkovin, tuku, sacharidů, vápníku, fosforu, některých stopových prvků, vitamínu A a vitamínů skupiny B, jsou však chudé na železo a vitamín D. Mléko a mléčné výrobky obsahují mléčný cukr, laktózu. Psi ji nedokáží dobře trávit a u některých může způsobovat průjem (intolerance laktózy). Mléko tedy můžeme podávat pouze zvířatům, která ho dobře snáší. Při dobrém zastoupení jiných zdrojů bílkovin a vápníku v krmivu ale v podstatě neexistuje důvod k podávání mléka u dospělých zvířat. Dobrým zdrojem mléčných bílkovin je tvaroh, který na rozdíl od mléka neobsahuje laktózu. Má ale současně i nižší zastoupení vápníku a vyšší podíl fosforu (v poměru 1 : 2 až 3), proto jej rozhodně nelze považovat za dobrý zdroj vápníku. Podobné vlastnosti jako tvaroh mají i čerstvé sýry (např. cottage). Příznivější poměr vápníku a fosforu mají tvrdé sýry, u kterých je ale nutné dávat pozor na vyšší obsah soli. Tavené sýry nejsou vhodné, protože často obsahují fosforečné tavící soli. Vhodným krmivem mohou být jogurty a další zakysané mléčné výrobky, kde je většina laktózy zkvašená.

  

Obiloviny   

Příznivci syrových diet použití obilovin ve výživě psů buď zcela zavrhují, nebo je připouští jen ve velmi malém množstvím s odůvodněním, že obiloviny jsou pro psa nepřirozené a nejsou součástí potravy vlků ani jiných divokých psovitých šelem. Použití obilovin v krmné dávce u psa ale není nic nevhodného ani nepřirozeného. Psi konzumovali obiloviny v různých formách po celou dobu svého soužití s člověkem, od počátků prvních zemědělců. Hlavní problém je v tom, že většina suchých komerčních krmiv, kterými se psi krmí v současné době, obsahuje obiloviny jako svou hlavní složku. Navíc v nich převládají druhy obilovin, které jsou z hlediska výživy pro psa nejméně vhodné, tedy pšenice a kukuřice, a to většinou ne v podobě celých zrn, ale převážně v podobě odpadů z jejich zpracování pro lidský konzum. Obiloviny v této podobě a množství zdraví psů příliš neprospívají, ale pokud se použijí kvalitní celozrnné obiloviny ve vhodné dávce, mohou být pro psa i prospěšné. Obiloviny poskytují škrob jako zdroj energie, dále vlákninu pro správnou funkci trávicího traktu a také vitamíny skupiny B. Navzdory mylným představám některých skalních příznivců přirozené stravy tráví většina zdravých psů obiloviny velmi dobře, musí být ale tepelně upravené. Negativní vlastností obilovin je, že jejich bílkoviny (gluteny) mají nízkou biologickou hodnotu a mohou vyvolávat potravní alergie. Nejčastěji se vyskytují alergie na pšeničný lepek, ale jsou známé i případy alergií na kukuřičnou nebo rýžovou bílkovinu. U psů trpících alergií je třeba tyto obiloviny vysadit, vhodnou alternativou zdroje škrobu pro ně mohou být brambory, sladké brambory nebo tzv. nepravé obiloviny, jako je pohanka, amarant nebo quinoa. Některé druhy obilovin mají významné dietetické působení. Vařená bílá rýže se pro svou vysokou stravitelnost používá při průjmových onemocněních, není však vhodnou přílohou pro diabetiky, protože má vysoký glykemický index. Vařené nebo spařené ovesné vločky mají díky vysokému obsahu slizovitých látek (mukopolysacharidů) ochranný vliv na sliznici trávicího traktu a mírně projímavý účinek Proto jsou prospěšné při zácpách, nehodí se ale při akutních průjmech. Vzhledem k tomu, že obiloviny jsou nositelem energie, mohou se dávat ve vyšším poměru u hubených nebo více zatěžovaných psů, u psů se sklony k obezitě by se měl jejich podíl snížit nebo je zcela vypustit a nahradit zeleninou. Podíl obilovin v celkové krmné dávce by neměl být příliš vysoký, asi do 30 % z celkového množství. Nikdy by neměly překročit 50 %, i když v řadě komerčních krmiv bývá jejich podíl ještě mnohem vyšší.

 

Zelenina   

Zelenina se může psům dávat v syrovém i vařeném stavu. Syrová zelenina má význam jako zdroj vlákniny a některých vitamínů, zde je ale otázkou jejich využitelnost. Působí příznivě na udržování střevní peristaltiky a je sytící složkou krmné dávky. Kvůli dobré stravitelnosti musí být vždy dobře rozmělněná (postrouhaná, rozmixovaná). Syrovou kusovou zeleninu pes netráví nebo jen velmi špatně. Vařením zeleniny se ničí nebo ztrácí ve vodě především některé vitamíny skupiny B a vitamín C. Na druhou stranu ale vaření zvyšuje stravitelnost všech rostlinných produktů. Brambory se musí povařit vždy, syrové jsou ke krmení nevhodné, protože mohou obsahovat toxický alkaloid solanin. Kromě toho je také syrový bramborový škrob prakticky nestravitelný. Zelenina různého druhu by měla představovat asi 25 – 30 % z celkové dávky, tj. ¼ až ⅓. Ve větším množství snižuje stravitelnost živin a tím i výživnou hodnotu celé dávky.

Z jednotlivých druhů zeleniny je velmi vhodná mrkev, která se může dávat vařená i syrová. Vařenou mrkev je možné s úspěchem použít také při průjmu. Z dalších druhů kořenové zeleniny je vhodná červená řepa, o něco méně celer a petržel. Mrkev a červená řepa obsahují hodně β-karotenu, cukry a rozpustnou vlákninu – pektiny. Jsou bohatým zdrojem draslíku, rizikem bývá ale vyšší obsah dusičnanů. Celer a petržel obsahují éterické oleje, jsou výrazně aromatické a působí močopudně. Jsou zdrojem draslíku, vápníku a vitamínu E. Dále se mohou podávat i různé druhy listové zeleniny (salát, špenát, mangold, čínské zelí). Listová zelenina je zdrojem kyseliny listové, β-karotenu, draslíku a hořčíku. Špenát, mangold a rebarbora obsahují šťavelany (oxaláty), které brání využití vápníku a představují rizikový faktor pro vznik močových kamenů. Proto by se tyto druhy zeleniny měly u psů používat jen omezeně. Méně vhodná je také zelenina z čeledi  brukvovitých - zelí, kapusta, kedluben, květák, brokolice, protože mají nadýmavé účinky a obsahují některé rizikové látky (glukosinoláty, hemolytické aminokyseliny). Nepříznivé působení brukvovitých se dá zmírnit jejich povařením. Z dalších druhů se mohou dávat pouze příležitostně a v malém množství zralá rajčata nebo papriky. Nezralá rajčata jsou nebezpečná, protože obsahují toxický alkaloid tomatin. Vhodné jsou naopak okurky, cukety nebo dýně, které mají výrazný alkalizující účinek a jsou bohatým zdrojem draslíku a hořčíku. V dýňových jádrech je navíc obsažené velké množství zinku.

 

Vhodnost brambor pro psy

Často se vedou diskuse o vhodnosti brambor pro psy. Syrové brambory jsou nevhodné, ale vařené je možné použít jako součást rostlinné přílohy. Vařené brambory jsou především zdrojem škrobu, který může zčásti nahradit obilný škrob, jejich energetická hodnota je však oproti obilovinám asi poloviční. Psi tráví nejlépe škrob z čerstvě uvařených brambor, ve vychladlých bramborách jeho stravitelnost klesá. Není ale pravda, že psi nedokáží brambory trávit vůbec. To platí pouze o syrových bramborách, ne o vařených. Nikdy by se neměly psům dávat brambory nahnilé nebo namrzlé, protože v těch bývá obsah solaninu nejvyšší. Při vaření solanin přechází do vody, proto by se měla voda z brambor vždy vylít. Brambory jsou velmi dobrým zdrojem draslíku (především vařené ve slupce) a mají nízký obsah fosforu, proto jsou vhodné i jako příloha do ledvinových diet.



Zpět na výpis článků

KONTAKTNÍ FORMULÁŘ

ODESLAT FORMULÁŘ